***Příběh Terryho Foxe***

5. prosince 2007 v 19:16 | Láska Gipsyho.cz |  ***Příběh Terryho Foxe***
***Příběh Terryho Foxe*** // The Toronto Star //
Když mi jednoho dne redaktorka řekla, abych našla mladíka jménem Terry Fox, který byl někde v provincii Newfoundland, byla jsem mladá začínající reportérka deníku The Toronto Star. Redaktorka mi řekla, že Terry přišel kvůli rakovině o nohu a snaží se během napříč Kanadou získat peníze na výzkum rakoviny. "Zjisti, jestli to myslí vážně," dodala. Ten den odpoledne už jsem s Terry Foxem mluvila.
Když vyprávěl o svém Maratonu naděje, jeho mladý hlas zněl šťastně a Terry byl plný naděje. Snil o tom, že uběhne 8 350 kilometrů napříč Kanadou a získá od lidí možná až milion dolarů na boj s nemocí, jež ho připravila o nohu. Byl duben 1980 a v Newfoundlandu vládlo nevlídné a vrtkavé počasí. Vyprávěl mi o tom, jak zápolí s vichřicemi a běhá sněhem v mrznoucím dešti. Zdravou, svalnatou nohu měl v pořádku, protéza byla z laminátu a oceli. Bylo to pro něj těžké a bolestivé, přesto byl veselý a odhodlaný. Na konci interview jsem si byla jista, že ho nikdo nezastaví.
Záleželo mu také na tom, abych pochopila ještě jednu věc: nepovažoval se za tělesně postiženého. Mluvili jsme pak spolu každý týden a já se dozvěděla, že je z Port -Coquitlamu v Britské Kolumbii, narodil se jako druhé dítě ze čtyř a rodiče se jmenují Betty a Rolly. V rodině k sobě měli blízko, byli pracovití a rádi soutěžili. Všichni strašně rádi vyhrávali.
Terry chtěl v osmé třídě hrát basket a přes jeho malou výšku si tělocvikář Bob všiml toho "malého chlapce, který hodně maká". Po třech trénincích Bob Terrymu doporučil, že by pro něj možná byl jiný sport vhodnější. Terry se však nedal a nakonec se do týmu dostal. Když Bob říkal: "Když něco chceš, musíš pro to něco udělat, protože já o průměrnost nemám zájem," Terry mu naslouchal.
Terry na sobě tedy tvrdě pracoval a v 10. třídě už dostal se svým kamarádem Dougem cenu Sportovec roku - znovu ji pak získali v posledním ročníku střední školy. V prvním ročníku na Simon Fraser University se dostal do juniorského univerzitního basketbalového týmu - talentovaných hráčů v něm bylo více, ale žádný z nich neměl tak velkou touhu vyhrát.
Terry studoval kineziologii a plánoval, že z něj bude tělocvikář. Jednoho dne ho začalo bolet koleno. Myslel si, že jde o zranění ze sportování a šel k lékaři. Ze sportování to však nebylo. Šokován se dozvěděl, že má vzácnou rakovinu kostí, osteogenní sarkom.
Byl březen 1977 a Terrymu bylo osmnáct.
Stěží rozuměl tomu, co lékaři říkají. Co je to maligní nádor? Vysvětlili mu, že mu amputují nohu a pak podstoupí chemoterapii, aby zničili všechny rakovinné buňky v krvi. Noc před operací mu trenér basketu přinesl příběh o běžci s jednou nohou, který dokončil Bostonský maraton. Už tehdy si začal Terry říkat: dokázal bych i něco takového, možná dokonce běžet napříč Kanadou, s jednou nohou?
Terry bral ztrátu nohy jako další výzvu. "Nikdo nikdy nebude moct říct, že házím flintu do žita," řekl. Naučil se nosit protézu, hrál golf s tátou a nastoupil vyčerpávající šestnáctiměsíční chemoterapii. Vypadaly mu vlasy a zvracením ztrácel sílu. Na onkologické klinice slyšel mladé lidi naříkat bolestí, slyšel lékaře, jak říkají pacientům, že mají patnáctiprocentní šanci přežít.
Když Terry opustil kliniku, nebylo to jen o přežití: najednou nově vnímal soucit a odpovědnost. Znovu mu vyrostla bujná kštice kudrnatých vlasů. Dostalo se mu požehnání života, největšího daru ze všech, a byl odhodlaný žít tak, aby byl inspirací ostatním, aby jim jeho příklad dodával odvahu. Ještě v průběhu chemoterapie ho Rick Hansen přijal do basketbalového týmu vozíčkářů. A pak, v roce 1979, začal tajně trénovat na svůj velký sen - běh napříč Kanadou.
Začal krátkým během po škvárové dráze. Málem ho to odrovnalo, ale začal trasy postupně prodlužovat a po týdnu uběhl neuvěřitelných 1,6 kilometru (jednu míly). Byl vyčerpaný ale nadšený. Terry běžel, běžel a běžel. Někdy mu pahýl nohy krvácel a matka, kterou jen tak něco z míry nevyvede, se musela kousat do rtů a odvracet obličej se slzami v očích. Betty a Rolly nebyli z Terryho plánu běžet napříč Kanadou nadšeni, ale moc dobře znali jeho pevnou vůli a tvrdošíjnost. V dopise, který napsal, když začal shánět sponzory, napsal, že cítí, jakého se mu dostalo privilegia, že je naživu. Napsal: "Nezapomenu, jak jsem si slíbil, že pokud zůstanu naživu, postavím se této nové výzvě tváří v tvář a dokážu, že jsem toho života hoden, života, který až příliš mnoho lidí bere jako samozřejmost."
S hrstkou sponzorů a darovanou obytnou dodávkou, kterou řídil jeho nejlepší kamarád Doug, vyrazil Terry na svůj Maraton naděje. 12. dubna 1980 se chvíli zadíval na přístav města St John's v provincii Newfoundland, smočil protézu ve vodě, otočil se a rozeběhl se.
Terry přeběhl atlantické provincie Kanady a pokračoval přes Québec a Ontario, každý den v průměru neuvěřitelných 42 kilometrů - maraton. Jednou do deníčku běh popsal jako "obvyklá muka".
Cestou se do něj zamilovala celá Kanada. S každým dnem jeho sláva rostla a jeho nakloněná silueta běžící ve slunci, dešti a ranním mlžném oparu městy, městečky a vesnicemi vytvářela obrazy, jež nám zůstanou navždy v srdci. Něco v jeho dobrosrdečné povaze, jeho prostá slova, opálený obličej, obdivuhodná vnitřní síla a vznešenost jeho snu, to vše přimělo mnohé z těch, kteří se s ním setkali, k slzám a obdivu.
Chtěl běžet, ale protože věřil, že mu pokroky medicíny zachránily život, chtěl také sehnat peníze na výzkum. A tak se často cestou zastavil, stoupnul si na piknikový stolek a mluvil ke shromážděným lidem, dětem a reportérům, dokonce i k tehdejšímu kanadskému premiérovi, Pierru Trudeauovi. Navštěvoval školy, kde si odepínal protézu a ukazoval dětem, jak se používá. Kilometry ubíhaly a lidé začali říkat, že je kanadský hrdina. Neměl to rád, stále se považoval za obyčejného člověka, ačkoliv na trase u silnic a radnic na něj čekávali stovky, někdy tisíce lidi, kteří oceňovali jeho odvahu a povzbuzovali ho na cestě k naplnění jeho snu.
Tak probíhalo ono slavné léto osmdesátého roku - uběhl 5 374 kilometrů za 143 dní. Pak, 1. září, 11 kilometrů od města Thunder Bay v Ontariu, začal cítit strašnou bolest v hrudníku. Byla tak hrozná, že si říkal, jestli nedostal infarkt - každopádně musel k lékaři. Lékař potvrdil jeho nejhorší obavy - vrátila se rakovina, tentokrát do plic. Terry uběhl poslední míli - Maraton naděje skončil.
Alespoň to tak vypadalo.
Následujícího dne ho letadlo s rodiči u lehátka přepravilo domů. Dokázal získat 1,7 milionu dolarů. A pak, přes bolest, kterou cítili Kanaďané po celé zemi, se stalo něco úžasného. Zatímco ležel v nemocnici na lůžku a do těla mu proudily léky proti rakovině, celá země začala horečně posílat příspěvky na onkologický výzkum - přesně tak, jak Terry doufal.
Terry s nemocí bojoval statečně dalších 10 měsíců. A celá Kanada bojovala s ním. Jednou, když se díval v televizi na hokejový zápas, zahlédl na tribuně transparent s nápisem NEVZDÁVEJ TO, TERRY FOXI! Přes modlitby tisíců lidí Terry před úsvitem 28. června 1981 zemřel, obklopen rodinou. Ještě než zemřel už však věděl, že se mu jeho sen podařilo uskutečnit: jeho jménem se vybralo 24,17 milionu dolarů - tedy dolar od každého Kanaďana.
Kanada se pohroužila do smutku. Vlajky byly staženy na půl žerdi, z celého světa přicházely kondolence a předseda vlády Pierre Trudeau mu osobně vzdal hold v Dolní sněmovně. Tím však Terryho odkaz neskončil. V roce 2000, když jeho Maraton naděje slavil dvacáté výročí, získala Nadace Terryho Foxe příspěvky v hodnotě 20 milionů dolarů. Celkem se od okamžiku, kdy Terry poprvé smočil protézu ve vodě přístavu v St. John's, vybralo na příspěvcích Terryho jménem přes 360 milionů dolarů. Terry se stal nejmladším držitelem Řádu Kanady, nejvyššího civilního vyznamenání země.
Kousek od Thunder Bay byl úsek Transkanadské dálnice pojmenován Dálnice odvahy Terryho Foxe. U ní je, blízko místa, kde musel Terry svůj maraton ukončit, kopec, z něhož je výhled na Hořejší jezero. Na něm stojí třímetrová bronzová socha Terryho, jak běží směrem ke svému domovu na západě. Terry Fox inspiroval a sjednotil celou generaci Kanaďanů, a tak pomník vyjadřuje spojení východu se západem a jsou na něm umístěny znaky všech kanadských provincií a teritorií a kanadské znaky s javorovým listem a bobrem.
V září se pak každoročně konají po celé Kanadě a ve více než 50 zemích světa Běhy Terryho Foxe, takže jeho sen ožívá na celém světě.
 


Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Majitelka Blogu Majitelka Blogu | E-mail | Web | 5. prosince 2007 v 19:26 | Reagovat

Ahoj tak tady je článek z redakce The Toronto Star.

Píše se tady o Terrym, a o jedne mladé začínající reportérce pro dení / časopis The Toronto Star.

Ta reportérka dostala, za úkol od té své paní šéfové, aby zjístila něco o mladíkovi, jménem Terry Fox.

A právě tady začíná to zajímavé.

A móc bych, Vás chtěla poprosit aby, jste si celý článek přečetli, až do konce.

Až si ho přečtete, tak napište do komentářů jak se Vám, to líbilo či nelíbilo.

A jak na Vás, celej ten článek zapůsobil.

Předem Vám, děkuji za Vaše, komentáře a za Váš názor.

Tak doufám, že si celý článek přečtete.

A taky, že Vás celý článek zaujme.

Tak ahoj majitelka blogu.

2 majitelka blogu majitelka blogu | Web | 5. prosince 2007 v 19:35 | Reagovat

O já jsem ale, trdlo promiňte, za ten překlep.

Tam mělo být deník, a néé dení.

Tak se ještě jednou všem omlouvám za chyby.

Můj pravopis sice, asi není nic móc, ale narozdíl od ostatních jsem good, osoba co umí psát, na klávesnici u počítače =o*.

Hy, hy.

Tak se na mě, nezlobte tak, čauky.

Jó pokud se ptáte, proč sem pořád dávám, odkaz na officiální stránky Terryho Foxe, tak to protože, se to těd'ka všecko ten článek, motá kolem Kanadského hrdiny Terryho Foxe.

Tak se mějte a doufám, že příjmete moji omluvu.

3 Autorka Blogu Autorka Blogu | Web | 7. prosince 2007 v 15:05 | Reagovat

Čauky tak jak se máte?

Já se mám dobře.

Doufám, že vy taky.

Já se těším na vánoce 24. 12. 2007!

Už aby to bylo.

Ale nejde mi můpj třetí blog.

A newim jak tó, že mi to nejde??

Je na adrese: www.nicky-hayden.blog.cz

Tak newim ahojky Autorka Blogu.

4 Láska Gipsyho.cz // majitelka blogu // Láska Gipsyho.cz // majitelka blogu // | Web | 7. prosince 2007 v 18:32 | Reagovat

Ahoj tedka když jsem, si přečetla článek, tak je mi líto Terryho.

Obdivuju Terryho, že tohle dokázal a ještě měl rakovinu kosti.

Canadion Hero (Kanadský Hrdina).

Tak se mějte, móc hezky.

A podívejte se na fotky a na celý článek.

Předem díky, ahojky Vaše, majitelka blogu.

5 Lara majitelka Lara majitelka | 8. prosince 2007 v 16:01 | Reagovat

Achojky já tady, tedka jsem ale, koukám, že jsem to dodrbala.

Ale to je v poho, někomu se to líbí.

Tak ahoj Lara majitelka.

6 Lara majitelka Lara majitelka | 9. prosince 2007 v 13:10 | Reagovat

Ahoj mám otázku kdo jste se díval na českého slavíka?

Včera kdo jste se díval?

Já ano.

A skoro na konci byla skupina Gipsy.cz

Já jsem úplně zařval týýýýýýýýýýýýýýýý v*le!!!!!!!!!!!!!

Gipsy.cz

Tak jsem happy ahoj Lara majitelka.

7 Lara majitelka blogu Lara majitelka blogu | 28. prosince 2007 v 18:45 | Reagovat

ahoj dělám, ted'ka na novém blogu tak se na mě nezlobte, že to nestíhám.

tak se mějte, ahojjjjjjjj Lara majitelka blogu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.